WHITE BLACK

Alana Victoria Hunt je kurátorkou v uměleckém centru uprostřed aboridžínské komunity. Bílí zaměstnanci zde pracují s aboridžínskými umělci, kteří skrze své obrazy vypráví historie svého národu Gija. Malují přírodními barvivy získanými z půdy. Estetika jejich obrazů se po kurátorském boomu
v sedmdesátých letech stala atraktivní komoditou. Alany fungování v komunitě zdaleka přesahuje náplň její práce. Snaha pomáhat lidem všemi prostředky jí staví do role sociální pracovnice a blízké přítelkyně místních obyvatel. Složitá post- koloniální situace v Austrálii jí nutí tázat se, zda je klientelistický přístup a vůbec fungování bílých lidí uprostřed komunity pro aboridžince přínosný.

Film je poetickým portrétem mladé ženy, která se snaží vyrovnat se složitou historií jejího světadílu a být aktivní občankou.
Film vznikl během několika dní, jakožto bezprostřední reakce cizince, režiséra, na nové prostředí. Filmovou manipulací intenzivních debat s jedinou protagonistkou filmu a experimentováním s minimalistickým filmovým jazykem hledá režisér svůj vlastní názor na problematiku oboustranného vykořisťování, všudypřítomného rasismu, vypočítavosti trhu s uměním, post- koloniální přítomnosti v Austrálii i na samotný problém zobrazování podobných témat. Film formálně balancuje někde mezi observativním dokumentárním filmem a video-artovou esejí.

Bílo-černý film je experimentálním videodokumentem z prostředí aboridžinské komunity na severo-západě Austrálie v regionu Kimberley.
Režisér si vybral mikrokosmos zdejšího uměleckého centra jako prostředí, v němž se zrcadlí paradoxy dnešní post-koloniální situace.
To vzniklo počátkem sedmdesátých let při kurátorském boomu spojeném s uměním prvních obyvatel kontinentu.
Ve Warmunu žije kolem 400 obyvatel, výhradně lidu Gija. V Komunitě není de facto žádná práce. Na rekonstrukce, či například opravu po povodních jsou vládou povoláni bílí dělníci odjinud. Jejím hlavním zdrojem financí je však státní podpora a odpustky plynoucí z težebního průmyslu. Připomíná suburbánní ghetto, vytržené z města a posazené doprostřed buše. Národu Gija nikdy nebyla navrácena jejich půda, a tak se přes kopec těží diamanty v největším diamantovém dole na světě. Naproti tomu nemají umělci Gija povolení vstoupit na svou půdu, aby si z okrových barviv vyrobili vyrobili přírodní barvy na své obrazy.

Kromě krajiny, je hlavní postavou filmu mladá žena, Alana Victoria Hunt. Tato bílá Australanka je to intermediální umělkyní, jejíž díla se dotýkají socio-politických jevů. Je zde na pozici kurátorky, ale její práce ve velkém přesahuje tuto definici a stává se z ní v jistém smyslu sociální pracovnice. Kromě administrativní práce také pomáhá negramotným umělcům s orientací v trhu s vysokým uměním. Díky přátelství s šedesáti umělci, tvořícími v ateliérech artcentra, tak občas slouží i jako mediátorka dění ve světě, konzultantka rodinných záležitostí, nebo dokonce jako řidička. Alana se ve filmu táže po svém poslání bílých pracovníků v komunitě a po několika letech zažívá syndrom vyhoření.

Kromě jistého druhu arteterapie je pro starší aboridžinské výtvarníky umění historickou nutností, jelikož jím zachycují nepsané dějiny jejich národů. V tomto ohledu se na ně dá pohlížet jako na aktivisty, kteří se svou tvorbu snaží propojovat s každodenním životem. Každé z jejich děl vypráví tzv. “dreamings”, které jsou nadčsovými příběhy jejich národu Gija. Zároveň jsou jejich díla vystavována na prestižních uměleckých přehlídkách.
Exotičost aboridžinského umění se stává značou a dobře prodejnou komoditou nad níž už nemaji tvůrci žádnou kontrolu.
Jejich kultura je komercionalizována se stejnou vehemencí, s jakou byla v nedávné minulosti fyzicky likvidována.
Oboustranný rasismus(nebezpečě podobný tomu u nás), neo- kolonialismus a pozlátko trhu s vysokým umění jsou hlavními tématy filmu.